Bude to už víc než deset let. Měl jsem domluvené pivo s německou kamarádkou, která mě vzala do útulné hospůdky ve Friedrichshainu, ve východní části Berlína.
Byť se čepoval mnichovský Franziskaner, zážitek to byl ryze berlínský.
Ke každé objednávce piv jste totiž dostali misku buráků. Nerozlouskaných. Toho jste se museli ujmout sami a na oplátku jste měli právo hodit pak lusky na zem.
Dělali to všichni. Někdo jemně a skoro s pocitem viny, jiní s téměř rebelským gestem, jako když se stolu teatrálně shazujete nepotřebné dokumenty.
Zůstal jsem někde uprostřed.
Lusků na podlaze přibývalo, a když jste zamířili na záchod, nebo se naopak číšník přišel zeptat na další objednávku, rozléhalo se lokálem decentní praskání a křupání.
Dlouhé minuty mě bavilo pozorovat, jak se i hospoda baví. A jak jsou hosté zklamáni, když co půl hodinu přijde obsluha a všechno zamete. Muselo se začít nanovo.
Pak jsme se vydali do jiného podniku, o pár ulic dál. V překladu se jmenoval U šíleného vědce a vlastnil ho jakýsi Maďar, který nemluvil německy. Zato se vyznal v pivu. Nebo v tom, co za něj považoval.
Všechno vlastní výroba. Docela experimentoval, tudíž nebyl problém objednat si pivo s příchutí cappuccina nebo meruněk. Můj požadavek, že bych si dal něco, co se nejvíc blíží ležáku, ho viditelně zklamal.
Hospůdka byla v bývalém zdravotním středisku nebo snad dokonce márnici, takže zdi byly vykachličkované a sedělo se u něčeho, co nepříjemně připomínalo v lepším případě operační stůl, v horším pitevní.
Ani jeden z těch podniků nepřežil covid.
Ale díky nim jsem poznal, že Berlín je město pivu zaslíbené. I když svým zvláštním způsobem.
Kam půjdeme na pivo?
Tuhle otázku mi logicky pokládají kamarádi, když za mnou do Berlína přijedou.
Odpověď nebývá jednoduchá.
Pryč jsou totiž časy, kdy jako u nás nebo v Bavorsku byla hospoda téměř v každé ulici. Musíte vědět. Musíte jít najisto. Jinak se vám může stát, že nachodíte dost kilometrů, než najdete podnik s točeným pivem.
Už jenom ve starých filmových dokumentech jsou k vidění místa jako Lausitzer Platz v Kreuzbergu, kde bylo deset lokálů vedle sebe.
Pivní mapa Berlína se v posledních desetiletích hodně proměnila.
Něco má na svědomí gentrifikace, kdy se tradiční místa ve stále lukrativnějších čtvrtích už ekonomicky neudrží a musejí ustoupit americkým fastfoodům, prodejnám mobilů, butikům.
Hodně dřívějších hospod se proměnilo ve sportbary, což je jenom eufemismus pro herny.
Z dalších jsou etnická bistra, která mají jedno společné: ať jsou turecká, vietnamská nebo italská, pivo tam dostanete maximálně lahvové nebo v plechovce. A hlavně to není místo, kam půjdete s kamarády pokecat nebo oslavit narozeniny.
Navíc mladší generace, stejně jako u nás, už chození na pivo nepovažujou za zásadní kapitolu svých životních příběhů. Ani to byznysu příliš nepomáhá.
Pivo v zakouřené hospodě
Staré dobré časy nejvíc připomínají tradiční knajpy. Typicky na rohu dvou ulic – a často se i tak jmenují. An der Ecke nebo Eck-Kneipe. V centru jich moc není, spíš je objevíte v Lichtenbergu, Neuköllnu, Treptowě, Schönebergu.
Výhodou jsou nízké ceny, i dneska je tam k dostání pivo lehce přes 3 eura. Někdy jsou uvnitř jukebox, šipky, kulečník.
Nevýhodou je, že jsou převážně kuřácké. Ano, i to v Německu pořád funguje. Ovšem za dodržení dvou podmínek: zákaz vstupu osobám do 18 let a zákaz vaření jídel.
Pro nostalgiky zajímavá zkušenost. Ale pokud už jste cigaretovému kouři odvykli, nebude váš zážitek příliš komfortní.
Poslední možností jsou hipsterské pivní bary specializované na craft beers. Jenže to taky není pro každého.
Na druhé straně: zahrádka v Prenzlauer Bergu, kde ke každému pivu dávali deci vody, něco do sebe měla.
Svým berlínským způsobem.