Do Berlína jsem poprvé přijel wartburgem.
Ne, nikdy jsme tenhle divný stroj neměli. Ale v bývalých časech se po NDR nedalo jezdit úplně svobodně. Jelikož tam byl levnější benzín, směli tankovat pouze majitelé tzv. talonů – poukázek, které jste dostali v Československu a jejich množství se určovalo podle cílové destinace.
Když jsme si tedy v létě 1986 chtěli při dovolené ve Weimaru udělat výlet do Berlína, museli jsme jet autem našich východoněmeckých známých.
Divné, šedivé město. Bylo mi dvanáct a spojené jsem ho měl hlavně s Ein Kessel Buntes a etapami Závodu míru, které obvykle vyhrál Olaf Ludwig, občas Uwe Raab.
První návštěva na tom pocitu mnoho nezměnila.
Zůstala mi aspoň pohlednice a dvě fotky. První před pohraničním zátarasem u Braniborské brány, druhá u Palast der Republik.
Znovu jsem přijel až za osmnáct let. Nedlouho po našem výletu sice padla zeď hyzdící Berlín a zmizely pohraniční zátarasy i soudružský palác, ale mě tam nic nelákalo.
Asi jsem se nejdřív potřeboval podívat do Mnichova, Toronta, Stockholmu, Istanbulu, Vídně.
Jiná definice svobody
Druhá návštěva se zrodila vlastně náhodou. Pozdě večer běžel na ČT2 dokument o historii Berlína a mě napadlo: “Zítra mám volno, co kdybych se tam jel podívat?”
Od té doby vím, že jízdenka do zahraničí koupená těsně před odjezdem může být docela drahá záležitost.
Podstatnější ale je, že za pár hodin jsem znovu stál u Braniborské brány.
Byla to pro mě jakási opožděně zformulovaná definice svobody. O půlnoci si řeknete, že chcete do Berlína, a v poledne tam jste. Mnohem později, při covidové pandemii, mi tenhle pocit chyběl ze všeho nejvíc.
I když jsem se zdržel jenom čtyři hodiny, byl jsem fascinovaný skoro vším. Atmosférou, jídlem i chlápkem, který když mě na Ostbahnhofu viděl bezradně luštit systém jízdenek MHD, sáhl do kapsy a řekl: “Vezmi si můj lístek. Já už jedu pryč a tenhle platí až do půlnoci.”
V romantické literatuře se tomu říká láska na druhý pohled.
Berlín bez Reichstagu a currywurstu
Dneska bez přehánění můžu napsat, že žádné jiné město neznám tak dobře. Ani Prahu po třiceti letech ne.
Tady se mi nestane, že bych si při volném sobotním odpoledni řekl: “Co se jet podívat třeba do Hlubočep?” To v Berlíně chci každý den poznat nové ulice, nové antikvariáty nebo aspoň nové stanice U-Bahnu.
Dělá mi dobře, když se mě turisti ptají, jak se dostanou do Viktoriaparku.
Dělá mi ještě líp, když jsou to Němci.
A vůbec nejpovzneseněji se cítím, když jim dokážu poradit.
Lidí, kteří mají tohle město rádi, je docela dost. Pár jich taky znám. Zvláštní je, že každý máme rádi docela jiný Berlín.
Čím je ten můj zvláštní?
Nejsou v něm hudební kluby ani currywurst. Není v něm výhled z kopule Reichstagu. Nepatří do něj historické expozice na Museumsinselu.
Zato jsem byl na víc fotbalových stadionech než v Praze. Vím, kde dělají nejlepší kebab. Rád popíjím lahváče z večerek.
Můj Berlín není lepší ani horší než ty ostatní. Některým se může dost podobat. Když tam loni za mnou přijel kamarád, tipy na kavárny a pivní zahrádky a jizvy po Berlínské zdi jsme si vyměňovali podobně, jako si lidi vyměňujou poštovní známky.
Zjistili jsme, že některá naše oblíbená místa dělí jenom pár ulic. Že tady jsme mentální sousedé.
Můj Berlín ale není idealizovaný obraz, který by toho měl se skutečností málo společného. Vím, že některé věci nejsou lepší než před dvaceti roky. Nebo než předloni. Žít tam trvale, dost z nich by mi možná umělo poškádlit nervy.
Ale přijet do Berlína na pár dnů nebo týdnů je pořád prima nápad.